Podle ustanovení § 1636
občanského zákoníku může ve druhé třídě dědiců dědit i osoba, která žila se
zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné
domácnosti. Důležitou podmínkou je, že nesmí dědit zůstavitelovi potomci. Ve
druhé třídě dědiců dědí manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se
zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné
domácnosti.
Jak zákon chápe společnou
domácnost? Společná domácnost je soužití dvou nebo více osob, které spolu
trvale žijí a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Jde o spotřební
společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen
skutečné a trvalé soužití, v němž̌ její členové přispívají k úhradě a
obstarávaní společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná
výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž
společně̌ a bez rozlišovaní́ hospodaří se svými příjmy.
Podle judikatury soudů nestačí,
aby několik osob žilo ve společném bytě, i když nesou společně všechny náklady.
Důležitým znakem je to, že mají spolužijící osoby bližší citové pouto nebo je
jedna nebo více osob odkázána na výživu zůstavitele.
S ohledem na shora uvedené
je zřejmé, že u osob spolužijících vyžaduje zákon pro jejich dědickou
způsobilost ve druhé třídě dědiců splnění dvou základních předpokladů, a to
žití se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku zpětně od smrti zůstavitele
ve společné domácnosti a z tohoto důvodu péče o společnou domácnost nebo odkázání
výživou na zůstavitele.